Evolucija nogometnih taktika

U svijetu nogometa postoji bezbroj taktika i strategija koje timovi primjenjuju ovisno o stilu igre, snazi i preferencijama. Neke od njih nose konkretne nazive i postale su dobro poznate. Zamislimo najčešće postupke koji utječu na tijek i razvoj nogometnih utakmica.

Dinamična i fleksibilna taktika Total football

Nogometna taktika poznata kao Total football je strategija usmjerena na napad, gdje igrači nemaju točno određenu poziciju. Osim golmana, bilo koji igrač može zamijeniti bilo koju ulogu drugog igrača u timu. Fluidan sustav bez čvrsto utvrđenih pozicija također je prilagođen kako bi zbunio protivnika.

Povratak u povijest

Osnove taktike Total football postavio je 30-ih godina 20. stoljeća Jimmy Hogan, kojeg je inspirirala škotska kombinacijska igra. Novou strategiju do své hry aplikoval prvně rakouský národní tým, s jehož trenérem Hugem Meislem Hogan spolupracoval. Jeho vliv sahal až do Maďarska, kde použili taktiku Total football o dvě desetiletí později.

Podobnosti se zmíněnou strategií se objevovaly i v dalších zemích od Rakouska, přes Argentinu až po Nizozemsko, kde se jejího rozvoje chopil Vic Buckingham.

V roce 1965 se stal manažerem Ajaxu Rinus Michels, který následně po roce 1970 vyvinul taktiku Total football. Významným hráčem nové strategie se stal střední útočník Johann Cruyff. Michels ho povzbuzoval k volnému pohybu po hřišti a k využívání slabostí soupeře prostřednictvím technických schopností a inteligence. Cruyffovi spoluhráči se hře přizpůsobovali. Též měnili pozice, aby zajistili konzistentní obsazení všech rolí v týmu.

Michels a Cruyff dosáhli s touto taktikou osmi titulů Eredivisie, tří Evropských pohárů a jednoho Interkontinentálního poháru.

Výhody, které Total football přináší

U Total footballu nema igrača koji su ograničeni samo na jednu poziciju; svaki igrač može preuzeti ulogu napadača, veznog igrača ili braniča prema trenutnoj potrebi. Ova fleksibilnost omogućava igračima da se brzo i učinkovito prilagode situaciji na terenu.

Još jedna prednost je stvaranje brojčane nadmoćnosti u različitim dijelovima terena. Zahvaljujući stalnom kretanju igrača i premještanju između pozicija, često se otvara prostor za završnicu ili igru. Tim na ovaj način može zbuniti obranu protivnika i stvoriti si prednost.

Španjolska nogometna tehnika Tiki-taka

Nogometna taktika Tiki-taka proizašla je uglavnom iz španjolskog nogometa i temelji se na brzoj kombinaciji kratkih i preciznih dodavanja, kretanju bez lopte i naglasku na posjed lopte. Igrači nastoje pomoću brzih dodavanja ovladati prostorom i kružnim kretanjem zbuniti protivničku obranu.

Kako je sve počelo…

S taktikom Tiki-taka došao je krajem devedesetih godina prošlog stoljeća trener FC Barcelone, spomenuti nizozemski igrač Johan Cruyff. Navazio je na tadašnji sustav Total football i prilagodio ga španjolskim igračima, koji su se na račun atletskih predispozicija ponosili individualnom tehnikom.

Igrače je vodio prema visokoj obrani, kombinaciji u sredini terena i postupnom prelasku u napad. Oznaku Tiki-taka taktika je dobila od Javiera Clementea na temelju naziva igre klik-klak. O njegovom ustaljivanju i popularizaciji zaslužan je televizijski voditelj Andrés Montes.

Zahvaljujući Tiki-taka, na početku 21. stoljeća europskom nogometu dominirao je tim sastavljen od igrača iz barcelonske omladinske akademije La Masia. Taktiku je koristila i španjolska nogometna reprezentacija, koja je zahvaljujući njoj postigla uspjehe u obliku pobjede na Europskom prvenstvu u Švicarskoj i Austriji 2008., na Svjetskom prvenstvu 2010. i također na Europskom prvenstvu 2012. Ova era bila je označena kao zlatno doba španjolskog nogometa.

Prednosti i nedostaci taktike

Tehnička spretnost igrača povezana s kratkim i brzim dodavanjima omogućava timu da drži loptu i duže vrijeme i kontrolira tempo igre. Još jedna prednost je sposobnost zbunjivanja i pomalo iscrpljivanja protivnika dugim zadržavanjem lopte i čekanjem na pravi trenutak za napad. Taktika je založena na spolupráci a pohybu hráčů, díky čemuž vznikají nečekané situace a otevírají se prostory v obraně soupeře.

Vzhledem k tomu, že Tiki-taka potřebuje vysokou míru technické kvality a herní inteligence hráčů, bývají její trénování a implementace do týmu poněkud náročnější. Současně může být taktika zranitelná při utkání se silnějšími týmy s agresivním tlakem, kterým se snaží narušit fluiditu a přerušit kombinace.

Italské Catenaccio

Catenaccio je označení herního stylu s původem v Itálii, který klade důraz na pevnou defenzivu a rychlý ofenzivní přístup. Jedná se o vysoce organizovanou a účinnou obranu v zadní linii zaměřenou na potlačení útoku soupeřů a následné vstřelení branky.

Historie a vznik italské taktiky

Taktika vznikla z původního WM systému, při němž stáli hráči ve formaci 3-2-5, a byla nahrazena rozmístěním 1-3-3-3. Na pozadí trojice obránců stojících v jedné linii a hlídajících útočníky soupeře působil ještě další hráč jako takzvaný „zametač“. Jeho úkolem bylo intervenovat v situacích, kde by mohlo dojít k narušení obranné linie, a to podle aktuální potřeby.

U 1960. godini argentinski trener Helenio Herrera u Interu iz Milana uveo je tzv. poboljšano Catenaccio povlačenjem igre na dva klasična napadača, tri vezna igrača i pet braniča. Jedan od njih imao je zadatak izlaziti u napade kao lažno krilo. Pod Herreraovim vodstvom tim je osvojio tri talijanska naslova 1963., 1965. i 1966. godine, dvaput je osvojio Kup prvaka i dvaput interkontinentalni kup.

Opadanje Catenaccia i prijelaz na Total football

Nakon ovih uspjeha, međutim, popularnost Catenaccia opadala je, jer je tim Intera iz Milana preokrenuo svoje pobjede u poraze protiv Celtica i Ajaxa. Oznaka Catenaccio čak je dobila pogrdno značenje za svaku destruktivnu igru koja nije imala nikakve veze s izvornom taktikom.

Mnogi treneri koristili su talijansku strategiju u modernom izdanju obogaćenom elementima nizozemske taktike poznate kao Total football. Među njima možemo spomenuti Giovannija Trapattonija, koji je s Juventusom iz Torina kao jedini trener u povijesti osvojio sve tri europske kupove.

Njemačka nogometna taktika poznata kao Gegenpressing

Gegenpressing, poznato i kao "gegenpress" ili "counter-pressing", je nogometna taktika koja se fokusira na trenutnu povratak lopte nakon njezina gubitka. Součástí je vytváření intenzivního tlaku na soupeře v jeho vlastním obranném pásmu, aby udělal chybu, a po nabytí míče zpět okamžitě zahájit útok.

Historické ohlédnutí za Gegepressingem

Původním strůjcem zmíněné strategie byl německý manažer, výkonný ředitel a bývalý hráč Ralf Rangnick. Při svém působení v německých klubech, včetně Stuttgartu, Hannoveru 96, Hoffenheimu, Schalke a RB Lipsko, vždy povzbuzoval hráče, aby hned po ztrátě zkusili svůj míč získat nazpět. Strategii Gegenpressingu poprvé použil při přátelském utkání proti Dynamu Kyjev v roce 1984.

Rangnickovo myšlení ovlivnilo i další trenéry, kteří v jeho schématu hry pokračovali. Za zmínku určitě stojí Ernst Happel, Jupp Heynckes, Arrigo Sacchi nebo Zdeněk Zeman. Ze současných trenérů můžeme jmenovat Thomase Tuchela, Jürgena Kloppa, Juliana Nagelsmanna a Ralpha Hasenhüttla.

Výhody a kritiky taktiky

Mezi hlavní výhody Gegenpressingu patří možnost získávat míč vysoko na hřišti a na nebezpečných pozicích, což následně vede k šancím skórovat do brány soupeře. Njemački trener Liverpoola Jürgen Klopp prohlásil, že jen díky Gegenpressingu získáte míč zpět a dostanete se blíž k bráně. Dokonce dodal, že žádný obránce nemůže být lepší než jakákoli dobře provedená gegenpressingová situace. Patrně z těchto důvodů jsou kluby Borussie Dortmund, Bayern Mnichov a FC Liverpool při použití zmíněné strategie tolik dominantní a efektivní.

Vzhledem k velké fyzické náročnosti se však klade důraz na tělesnou zdatnost hráčů, která při Gegenpressingu rychle oslabuje, a brzy je znát pokles výkonu i kondice.

Park the bus portugalského trenéra Mourinha

Taktika Park the bus je často spojována s defenzivním přístupem, kdy se tým soustředí na zajištění pevné a nerozbitné obranné formace mimo držení míče. Do útoku přechází jen malý počet hráčů, aby zbytek týmu vytvořil silnou obrannou strukturu, kterou soupeř neprorazí v případě opětovného nabytí míče. Metoda může způsobit velké zklamání v očích soupeřů, jejichž šance na akci jsou v případech Park the bus omezené. Často se tedy uchylují ke střelbě z velké vzdálenosti. Pravděpodobně nejoblíbenější a nejúčinnější formace spojené s taktikou Park the bus jsou 4-4-2 a 4-2-3-1.

Jak vznikla taktika parkování autobusu

Taktiku Park the bus često povezujemo s portugalskim trenerom José Mourinhem iz razdoblja 2004.-2007. Chelsea, gdje je tada radio, postavila je rekord u broju čistih računa u jednoj sezoni Premier lige i osvojila naslov s jednim porazom.

Tijekom svoje karijere Mourinho je postao poznat po korištenju defenzivnih taktika, posebno u utakmicama protiv jačih protivnika. Njegovi timovi, poput Chelseaja, Intera iz Milana i Manchester Uniteda, ponekad su kritizirani zbog previše opreznog i obrambenog pristupa.

Što taktika Park the bus donosi?

Park the bus se temelji na sprječavanju protivnika da pronađu prostor u vašoj vlastitoj defenzivnoj trećini. Održavanje čvrste i kompaktne obrambene linije s ograničenim prostorom za napadače smanjuje broj prilika za postizanje gola. Defenzivni oblik ovisi o horizontalnoj i vertikalnoj koheziji, što timovima omogućuje stvaranje snažne barijere ispred vlastitog golmana. Pri ovoj taktici, braniči moraju suzdržati poriv da idu naprijed. Místo toho se mají stáhnout, čekat na tah soupeře a odepřít mu příležitost k nalezení prostoru.

Skotská Route One Football

Fotbalová taktika Route One spočívá ve vykopnutí míče vysoko a daleko v přímém směru k útočníkům. Jedná se o útočný pohyb, při kterém brankář nebo střední obránci nakopnou míč rovnou na osamoceného cílového hráče místo přihrávek vedlejším spoluhráčům.

V současné době příval technicky nadaných hráčů způsobil, že se taktika přímého kopu stala nemoderní. Na druhou stranu se vrátily pojmy jako kontrola míče, přihrávky a dovednosti. Výjimku tvoří skotská Premier League, kde se počet přihrávek v jednom zápase omezil na rekordních devět. Taktika Route One je nyní odsunuta na zadní kolej jako plán B.

Malý návrat do historie

Fotbalová taktika známá jako Route One představuje osvědčený britský přístup, který se zrodil v poválečném období. Vzhledem k tomu, že fotbalový míč vyrobený z kůže byl velice těžký, muselo ho nakopnout najednou třeba i pět hráčů. Ti se snažili šetřit energii minimalizováním přihrávek. Omezení a nedostatek pracovní síly v té době navíc znamenaly, že fotbalové zápasy byly povoleny pouze na jednu hodinu. Proto bylo klíčové dostat míč co nejrychleji z jednoho konce hřiště na druhý.

Přínosy a rizika britské skotské taktiky

Jednou z hlavních výhod této strategie je rychlé přenášení míče z obranné třetiny na útočnou pomocí dlouhých, přímých přihrávek. Tím lze překvapit soupeře a vytvořit nečekané šance na branku. Díky minimálnímu počtu přihrávek se také snižuje riziko ztráty míče v nebezpečných oblastech hřiště.

Taktika Route One může být na druhou stranu vnímána také jako méně atraktivní pro diváky, kteří preferují technickou a kombinační stránku fotbalu.

Formace ve tvaru diamantu

Formace Diamond ve fotbale je známá svým charakteristickým uspořádáním hráčů na hřišti vytvářejícím tvar diamantu. Postavení hráčů je příbuzné standardnímu 4-4-2 a nachází specifické využití v moderním fotbale. Naposledy se objevila v týmu Liverpoolu pod vedením Brendana Rodgerse v roce 2014, aby nahnala strach ostatním klubům Premier League. Využití našla i v týmu Nizozemska pod vedením Louise Van Gaala při jejich nečekané cestě k bronzovému triumfu na Světovém poháru v roce 2014.

A co praví dějiny?

Nejznámějším příkladem formace byl Carlo Ancelotti, který s Milánem vyhrál finále Ligy mistrů UEFA v roce 2003 a v roce 2005 skončil se stejným týmem jako vicemistr. Milán byl nucen uspořádání přijmout, aby mohl nasadit talentovaného středního záložníka Andreu Pirla v době, kdy pozici ofenzivního záložníka obsazovali Rui Costa a později Kaká. Strategie byla postupně opuštěna po odchodu Andrije Ševčenka z Milána v roce 2006, kdy začal přecházet k formaci "vánoční strom".

V průběhu času se Diamond formace díky své flexibilitě a schopnosti poskytnou silný střední základ přizpůsobila různým herním stylům a trenérským filozofiím, což jí zajistilo přetrvávající místo v širokém spektru fotbalových taktik.

Výhody Diamond formace

Jednou z hlavních výhod taktiky je schopnost poskytnout silný střední základ. S hráči uspořádanými do diamantového tvaru ve středu hřiště může tým lépe kontrolovat a ovládat střed, což pomáhá při udržování míče, distribuci přihrávek a omezení prostoru pro soupeře.

Uspořádání též umožňuje kombinovat silný defenzivní střed pole s útočným potenciálem. Defenzivní záložník v zadní části diamantu může poskytnout podporu obraně, zatímco útočný střední záložník a ofenzivní záložník mohou být klíčovými hráči v tvorbě a zakončení útočných akcí.

False Nine neboli falešná devítka

False Nine, neboli Falešná devítka, je fotbalová taktika spojená s útočníkem, který se umisťuje hlouběji do pole než tradiční útočník číslo devět. Hlavním záměrem je dostat se k míči mimo pozici středních obránců soupeře a tím vyvolat narušení pozic a rozvrácení obrany.

Odkud pochází Falešná devítka?

Podle dostupných informací využíval Falešnou devítku poprvé tým Corinthians na konci 19. století. Středový útočník GO Smith měl raději dodávat přihrávky křídlům průchozími míči. To byla změna oproti tradičnímu způsobu, kdy se útočník držel co nejvýše.

Mezi další týmy patří River Plate z 20. let, jejichž středový útočník působil jako takzvaný "dirigent" ve formaci s pěti útočníky. V rakouské národní reprezentaci 30. let se na pozici klesajícího středového útočníka objevil Mathias Sindelar a později byli stejným způsobem využíváni Nándor Hidegkuti a Péter Palotás ve slavném maďarském týmu 50. let.

Međutim, izraz 'Lažna devetka' počeo se koristiti tek u novije vrijeme. Ideja je da napadač može nositi broj devet na svom dresu, ali se kretati na lažnim pozicijama – odnosno na mjestima gdje obično ne biste očekivali vidjeti devetku.

Výhody a nevýhody falešné devítky

Střední útočník, který se opakovaně stahuje směrem k míči do hlubších pozic z počáteční pozice, může efektivně vytvářet mezery v obraně soupeře. Pokud střední obránce soupeře vystoupí k útočníkovi, vytvoří se prostor pro ostatní hráče, především pro křídelního útočníka nebo útočícího záložníka, kteří mohou vzniklé mezery využít. Když se obránce stáhne, zatímco střední obránce vystupuje k útočníkovi, otevírá se prostor pro útok kolem zužující se obranné linie. V případě, že žádný obránce nepřijde, může střední útočník přijmout míč a volně se pohybovat mezi linkami.

Hraní s Falešnou devítkou vyžaduje útočníka s vynikající kvalitou na míči, který je zároveň schopen přijímat pod tlakem mezi linkami. Bez těchto schopností se Falešná devítka stává prakticky neefektivní.